Dušnost seniorů je multifaktoriální komplexní problém

Dušnost seniorů je multifaktoriální komplexní problém

Prevalence pocitu dušnosti u seniorů starších než 65 let se pohybuje mezi 25 až 36 %. Narůstají důkazy, že dušnost u seniorů je multifaktoriální problém. Je však zatím jen málo studií, které se dušností seniorů komplexně zabývají. Například starší studie z Dánska z roku 2014 zkoumala 129 dušných seniorů ve věku 60 až 79 let a podrobila je vyšetřovacímu protokolu zahrnujícímu EKG, echokardiografii, spirometrii, difuzní kapacitu plic, bicyklovou ergometrii, sérový hemoglobin, funkci štítné žlázy, magnetickou rezonanci srdce a rentgen plic. Jako klíčová příčina dušnosti byla stanovena plicní postižení v 53 %, srdeční choroby ve 21 %, obezita v 16 %, fyzická dekondice ve 4 % a u 12 % seniorů se jasnou příčinu dušnosti nepodařilo odhalit.

Novější studie prokazují, že dušnost je u seniorů spojená se sarkopenií. Například malá síla stisku při tzv. grip testu nebo nízké skóre při provedení rozličných testů fyzické výkonnosti je spojeno s námahou dušností. Vztah mezi sarkopenií a dušností je bidirekcionální, protože dušnost omezuje fyzickou aktivitu, což akceleruje svalovou atrofii a slabost zvláště svaloviny dolních končetin. Snížená fyzická aktivita přispívá k dekondici i s oslabením inspiračních a expiračních svalů. Slabost respiračních svalů je označována také jako respirační sarkopenie a je definována nízkým maximálním inspiračním tlakem.

U seniorů také existuje vztah mezi dušností a depresí. Studie na 2322 účastnicích starších než 65 let prokázala že pacienti s dušností mají vyšší riziko vzniku nebo zhoršení depresivních symptomů a senioři s dlouhotrvající depresí mají dvojnásobné riziko vývoje dušnosti. Vztahy mezi oběma riziky jsou jistě opět multifaktoriální.

Dušnost u seniorů tedy může být také označena jako geriatrický syndrom, podobně jako jsou pády, závratě nebo delirantní stavy, což jsou také symptomy s multifaktoriální etiologií.

Dušnost seniorů je také spojena s vyšší mortalitou. Velká studie z USA u hospitalizovaných pacientů s mediánem věku 60 let, byla dušnost při přijetí silně spojena s mortalitou jak hospitalizační, tak v průběhu dalších 2 let a to i u pacientů bez jasné kardiologické nebo respirační diagnózy.

Senioři většinou udávají méně často pocity dušnosti než mladší jedinci se stejným postižením. Otázka na dušnost by tedy měla být položena vždy při odebírání anamnézy. Senioři interpretují svoji dušnost různě. Mohou jí líčit jako sevření hrudníku, pocit nedostatku kyslíku nebo nemožnost se dostatečně nadechnout. Je vhodné položit otázky typu: ukončil jste nějaké aktivity, protože vám již k tomu nestačí dech? Musel jste někdy přerušit nějakou práci kvůli nedostatku dechu? Jak často jste udýchaný během dne? Je třeba také vzít v úvahu, že pocit dušnosti je zprostředkován neuropsychickými procesy a udávaná dušnost nemusí korelovat se skutečnou výkonností pacienta.

Léčba dušnosti seniorů musí být tedy také komplexní. Samozřejmě je nutno optimálně zaléčit nalezené kardiorespirační onemocnění a jejich rizikové faktory, je však také nutno uvažovat o sarkopenii, depresi a také obezitě jako hlavní příčině dušnosti. Zatímco v mladém věku jsou zvýšené nároky na kardiorespirační systém při obezitě zvládnutelné, ve vyšším věku tato kompenzace selhává. Zatím jediná studie zabývající se řízeným zvýšením fyzické aktivity u seniorů s dušností neprokázala výrazné zlepšení, nicméně došlo alespoň k objektivnímu zlepšení mobility. U seniorů se léčebně uplatňují také různé rehabilitační postupy zaměřené na zlepšení mechaniky dýchání a posílení respiračních svalů. Zda má efekt léčba deprese není ověřeno.

Klinický význam: dušnost seniorů má kromě klasických kardiorespirační poruch také další přispívající faktory, což je například sarkopenie se slabostí respiračních svalů. Více než v mladém věku se uplatňuje obezita. Dušnost je seniory interpretována s různou intenzitou, protože její subjektivní hodnocení závisí i na neuropsychických funkcích daného jedince. Terapie, vzhledem k multifaktoriální etiologii dušnosti, musí být tomu přizpůsobena. Farmakologická léčba často není schopna situaci zlepšit, ale měly by se uplatňovat i rehabilitační postupy zaměřené na optimalizaci mechaniky dýchání a posílení respiračních svalů, což je samozřejmě obtížné, a proto zatím nedostatečně využíváno.

Převzato se souhlasem vydavatele „Světová medicína stručně“.