Dlouhodobá obezita a biologické stárnutí u mladých dospělých: výsledky z longitudinální chilské kohorty

Dlouhodobá obezita a biologické stárnutí u mladých dospělých: výsledky z longitudinální chilské kohorty
 

Obezita je dnes jednoznačně uznávána jako klíčový rizikový faktor rozvoje kardiometabolických, onkologických i muskuloskeletálních onemocnění. Kumulující se poznatky poukazují na to, že obezita nejen zkracuje délku života, ale může rovněž významně urychlovat biologické stárnutí. Citovaná studie poskytuje významné důkazy, že dlouhodobá obezita, začínající již v dětství nebo adolescenci, vede k expresi biochemických a molekulárních markerů stárnutí již ve věku 28–31 let.

Tato případově-kontrolní studie byla zasazena do rozsáhlé chilské prospektivní kohorty sledované od roku 1992. Zahrnuto bylo 205 jedinců ve věku 28 až 31 let, kteří byli rozděleni do tří skupin dle trajektorie BMI: (1) normální BMI po celý život, (2) perzistující obezita od adolescence, (3) perzistující obezita od dětství. Průměrná doba expozice obezitě činila 12,9 let ve druhé a 26,6 let ve třetí skupině.

Primárními výstupy byly epigenetický věk stanovený na základě DNA methylace a délka telomer. Sekundárně byla hodnocena koncentrace řady stárnutím asociovaných biomarkerů: hs-CRP, IL-6, FGF-21, IGF-1, IGF-2, apelin a irisin. (Apelin a irisin jsou tzv. adipokiny regulující energetické děje, metabolismus uhlovodanů, proteinů a lipidů.)

Výsledky ukázaly, že dlouhodobá obezita významně koreluje s akcelerací epigenetického věku – v průměru o 15–16 % oproti chronologickému věku, přičemž u některých jedinců tento rozdíl dosahoval až 48 %. Telomery byly u obézních jedinců signifikantně kratší. Vysoká hladina hs-CRP (1,69 mg/L vs. 3,67 vs. 4,24 mg/L; P < 0,001) a IL-6 (log 0,69 vs. 1,03 vs. 0,99; P < 0,001) poukazuje na chronickou mírnou zánětlivou aktivaci, typickou pro stárnutí. Rovněž byly zjištěny významné rozdíly v hladinách dalších markerů senescence, mitochondriální dysfunkce a zhoršené buněčné komunikace, např. FGF-21 a adipomyokinů.

Statistická analýza ukázala velkou velikost efektu mezi délkou expozice obezitě a biologickými parametry stárnutí. Tyto nálezy podporují hypotézu, že obezita sdílí základní patofyziologické mechanismy se stárnutím – včetně systémového zánětu, poruchy proteostázy, senescence buněk, ztráty telomerové integrity a epigenetických změn.

Z klinického hlediska je alarmující, že již ve věku kolem 30 let vykazují jedinci s dlouhodobou obezitou profil biologického stárnutí, který by bylo možné očekávat až ve vyšších dekádách života. Již ve věku 28–31 let téměř 40 % této kohorty splňovalo kritéria pro metabolický syndrom a více než 13 % užívalo antihypertenziva, hypolipidemika či antidiabetika. To signalizuje časný nástup chronických onemocnění a snižování funkční rezervy organismu.

Závěr

Tato studie poskytuje robustní důkazy, že dlouhodobá obezita – zejména ta vzniklá v dětství – je spojena s urychlením biologického stárnutí na molekulární úrovni, včetně epigenetických a telomerových změn a chronické zánětlivé aktivace, které se projevují již ve věku kolem třiceti let. Tyto poznatky by měly motivovat ke včasné prevenci a léčbě obezity již v dětském věku, s cílem zpomalit nástup chronických onemocnění a zachovat zdravé stárnutí populace.

Převzato se souhlasem vydavatele „Světová medicína stručně“.